O hlasech lidských srdcí (a jejich neuposlechnutí)

17. června 2013 v 22:15 | Elizabeth
Novější báseň... Znáte ten pocit, když Vás najednou popadne múza a Vám se chce psát a psát... A stejně jak přijde, tak zase odejde. Ale z těhle záblesků vždy vypadne něco, na co jste ve skrytu duše vlastně pyšní - stejně jako tahle báseň, která, po jejím opětovném přečtení vypadá spíš jako píseň :-)



Jak dneska lidi umí sami sobě dávat mat,
nad tím jen kroutím hlavou, rozum rozhodl se stát.
Kdyby se někomu zdálo,
že na světě málo
je krás,
ten ještě neslyšel vlastního srdce hlas.

Jakoby nestačilo bílou vlajkou mávat,
ty dneska jak bereš tak musíš taky dávat.
Jako by nestačilo
co žití tě naučilo,
znát vlasti krás
anebo třeba poslouchat svého srdce hlas.

Jak dneska každý myslí že strašně je na dně,
tak já si taky myslím že je vše jen na mně.
Nechat osud být,
a jednoduše žít.
A užívat si krás.
A poslouchat svého srdce hlas.

A lidé stažení v korzetu času,
lidé co neuposlechnou ni toho srdce hlasu.
Co neumějí žít,
co musí všechno mít,
a nechtějí znát krás.
A jejichž srdce již ztratilo hlas.


No jo, vážně to zní spíš jako písnička :-) Ale co, kdo chce, může recitovat, kdo chce může zpívat :P
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama