Elizabethiny Vánoce

29. prosince 2012 v 21:50 | Elizabeth
Jeden článek u Lúmennky (znovu, jak jinak, že :D někdy si říkám, že jinam než k Lum nechodím :D) mě inspiroval k napsání své obdoby :-) A rovnou přihodím i pár cizinecnkých zážitků :-) Přeji příjemné počtení...



Jak jsem psala již před delší dobou, jeli jsme se školou do Vídně. A to v magické datum 12. 12. 2012. Výlet byl naprosto nezapomenutelný, sblížila jsem se s neskutečným množstvím lidí a celkově jsem si to užívala. Jenže než jsem se rozhoupala nějakou reportáž napsat, najednou byly Vánoce, a tak to musím shrnout sem a jen tak v rychlosti.

Takže, ráno jsem dorazila před školu (výjimečně mě dokonce vezla mamča :-)), kde už bylo miliony lidí, až jsem se divila, jestli se vůbec napěchujeme do jednoho autobusu. Byla kosa jako v řiti, já, ač jsem byla zabalená v návlecích na ruce, tlusté mikině, kabátě, šátku a kozačkách, jsem mrzla jako... ehm... výkal a řidič autobusu měl spoždění asi 15 minut. Všichni, co tam stáli se mnou, měli nechutnou chuť ho uškrtit. Naštěstí se to nestalo a my šťastně vyjeli. Jak bylo očekáváno, všichni dostali hlad už po 10ti minutách sezení v autobuse. Každý vytáhl extrémně objemnou svačinu, jen pár ,,starších kluků'' za mnou vytáhlo jakýsi humáč z Albertu... Jakési želé ovoce. První, co nás napadlo, bylo přečíst složení: 95% oxid titaničitý. 100% přidaná barviva. Spustil se ohlušující smích všech okolo. Nakonec jsme to nechali kolovat po autobuse. Po třetím okruhu to opravdu někdo sežral :D Celou cestu tam jsme kecali o neskutečných kravinách, dělali si prdel ze všech okolo a bylo mi líto naší učitelky, která měla v plánu nás v příštích pár minutách prohodit oknem, nejlépe někde uprostřed silně frekventované dálnice.

Když jsme vystoupili, museli jsme jít v té extrémní zimě až na letní císařské sídlo Schönbrunn. Kdybychom nemuseli totálně zmrzlí chodit venku, bylo by se mi tam neskutečně líbilo. Koneckonců mi tahle honosná sídla prostě sedí. Prošli jsme ještě spousty památek, až jsme nakonec došli do obrovského muzea přírodních věd. To bylo to nejůžasnější, co jsem kdy viděla. Obrovské kostry dinosaurů, spoustu rostlin, zvířat, kamenů a všeho možného... Co mě ale dokonale rozesmálo byla kachnička do vany - ano, mezi miliony pravěkých přesliček, podvodními tvory a lebkami pterodaktylů byla naprosto z ničeho nic vystavena vanová kachnička. Ve stejné místnosti byl taky simulátor zemětřesení. V očekávání se na plošinu (normálně pro jednoho člověka) narvalo pět lidí a pak jsme jen čekali. Když už konečně došlo na věc, plošina pod námi začala vibrovat tak neznatelně, že všichni jen ztuhli a čekali. Když ,,zemětřesení'' skončilo, všichni se na sebe zadívali a propukli v burácivý smích přerušovaný otázkami typu: ,,To bylo jako všechno?!!'' V téhle obrovské stavbě se mi líbilo až do doby, kdy jsem se tam ztratila. Chodili jsme jen tak, jak jsme chtěli, po malých skupinkách, no a zatímco já jsem zaujatě fotila každou kostičku, moje skupinka zdrhla. Jak jsem se je snažila najít, lítala jsem po celém muzeu, všichni na mě nechápavě koukali, já nerozuměla ani slovu a tak jsem tak trochu začala propadat panice. Pak jsem se tak nějak dostala do blízkosti skupinky mých spolužaček, takže jsem se k nim vděčně přidala a nakonec jsem svou partu našla rozvalenou na gauči v hale u šaten. Kdybyste viděli, jak jsme byla nasraná!!! :D

Jako poslední, v absolutní tmě jsme se šli protlačit do vánočních trhů. Tam jsem si koupili jahody a banány polité mléčnou čokoládou - větší dobrotu jste nejedli - no a pak už se jelo domů. Až v autobuse mi začalo být líto, že jsem si tam nekoupila ten nádherný lapač snů, který tam měli dokonce i celkem zalevno :-( Ale tak snad příště. Po cestě zpět jsme se pořádně vyblbli a doma jsem se jen položila na postel a usnula.


Tak, Vídeň bychom měli, vrhněme se na Vánoce, konkrétně na Štědrý den. To už rozepisovat nebudu, řeknu vám jen co jsem dostala: V první řadě nové tarotové karty (Thoth), mikinu Eluveitie, ze které jsem maximálně nadšená, elktronickou čtečku na knížky, ze které každopádně taky, ale psané formě se nic nevyrovná, než si na tenhle ,,tablet'' zvyknu, bude mi to trvat dlouho. Dál pak boty, nové volejbalové nákolenky a kalendář. To je asi vše (pokud nepočítám ponožky a sprcháče).

Tak, je to venku, a na závěr něco naprosto nečekaného:


Jedna vídeňská od Elizabeth :-)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama