pronáSledování

20. března 2014 v 15:14 | Elizabeth |  rýmovačky
Kapičky vína ze rtů chtěls slíbat,
dávno jsi zapomněl, že není to růž,
pro štěstí chtěl jsi na peřinu plivat
za slastného křičení: ,,Proboha už!''.

Sirkou chtěls pálit ta slovíčka slastná,
co psals jí na papír pro pocit být muž.
Kdyby z těch slovíček však byla šťastná,
necítí na hrdle rozpitou tuš.

Vrýváš si pod kůži barvu těch očí,
v uších ti nezní nic než její hlas.
Její krev smíchaná s nažloutlou močí
stává se černou jak havraní vlas.

Píšeš tou hmotou svou poslední báseň,
úplněk v půlnoci zastaví čas.
Neměla z tebe strach, neměla kázeň,
do tuše vpíjí se úplňku jas.
 

objatá

19. ledna 2014 v 10:38 | Elizabeth |  pár veršů
Objatá
chladným ránem
a tvou paží.
Dojatá
tím, jak rychle dokázals mě svést.
Dojatá
skoro k pláči,
že s tebou chci nebe nést…
Ale nesmím.
Objatá…

listopad

4. ledna 2014 v 11:45 | Elizabeth |  pár veršů
Žlutá
barva moči
a oranžová,
ta, co má můj svetr.
Bodla tě mezi oči
básnička bez emocí
krátká,
a přece dlouhá asi metr.
Co to bylo za nápad,
stvořit svět
a vůbec
listopad?
 


leukoplast

17. listopadu 2013 v 14:35 | Elizabeth |  rýmovačky
Srdce máš rozťaté,
slepené leukoplastí,
už asi popáté
chycen do své pasti.

Prsty tě bolí,
Ty toužíš mít křídla.
Bohové nedovolí,
a vůle tvá zřídla.

Křídla Tě neponesou,
smůlu máš na patách,
co ptáci neroznesou,
skryje se v temnotách.

Napij se raději,
slzy ti nemají už z čeho týct.
Ztratil jsi naději,
jen bojíš se to říct.

Mozek se vaří,
netečou slzy,
oči máš od sazí.
Je pozdě, ne brzy.

Srdce máš rozťaté
snad na pět částí,
Tvé pěsti zaťaté
neslepí leukoplasti.

havrani

16. listopadu 2013 v 16:40 | Elizabeth |  pár veršů
Jsou strůjci lásky,
poslové smrti.
Neboj se…
Černé jak tvé vlásky
peří,
půlnoční krásky
věří.
Bezmocné klovají,
zobou ti z ruky,
písně noci zpívají,
stále se dívají,
nebojí se,
k ránu zívají.
Strážci co nikdy nespí,
černočerní,
lidem věrní
havrani.

rozbitá

8. září 2013 v 21:56 | Elizabeth |  rýmovačky
Panenka bez pocitů
se srdcem na kousky.
V temnotě, nezná citů,
navěky bez lásky.

Vlásky má ostříhané,
nožičku utrženou,
tváře jak růže plané.
Panenky nespočinou.

Ač výraz má prázdný
jak dům v poli slunečnic,
hlas její je jasný:
,,Já ještě nechci pryč!''

Panenka zhrzená
s šatečky s krajkami,
navždy umlčena
dětskými bajkami.

Kdo dřív si s ní hrával
ten dnes už je pryč.
Kdo s sebou všude brával
umělohmotný kýč.

Slova jí pálí,
oheň ji rozpouští.
Když o ní nestáli
človíčci hloupoučtí.

Když z tváře jí stéká
i poslední kapka sířitá,
ví, že nikdo jí nečeká.
Je přece rozbitá.


regrese mozku

7. září 2013 v 20:42 | Elizabeth |  regrese mozku

...pár zvratků...

...slova mokrá od slz...

...neumím psát Braillovým písmem...

...a emocí...

Kam dál